Pondělí 29.5.2017 a mám za sebou první triatlon sezóny. Je neuvěřitelné, že je to má šestá sezóna, která už málem nebyla. Málo kdo ví, že jsem na podzim prodělal zákrok se srdcem. Byl to takový šok, že jsem neměl motivaci k pohybu a říkal jsem si, že být labužník v KFC a znát televizní program z paměti, také není špatné.

Jak už to tak bývá, tak jednoho jarního rána, kdy jsem seděl na místě, kde myšlenky proudí (wc), čtu e-mail od Challenge a tam zní, že když jsem promeškal registraci, tak mám ,,last chance”. No ani nevím, jestli jsem z toho měl radost. Po prozkoumání stavu účtu, kdy jsem si přepočetl kolik vlastně je 250 Eur, jsem byl rád, že sedím, tam kde sedím. Ale co jíst kořínky a rohlíky, také není špatné. 🙂

Tím jsem už neměl jinou možnost. Magazín s televizním programem jsem zahodil hned vedle Blesku a šel koupit Triathlon 365. Říkal jsem si, jak na to tedy půjdu. ,,No dobře, najdu si pár závodů a asi se začnu pohybvat”.

Když si vezmu, že loni jsem na jarní soustředení do tepla odjížděl s téměř  2 000 km a letos asi s 30 km, tak je vtipné, že jak na soustředění tak hlavně teď na závodech zajíždím daleko lépe. Co na to říct? Rozumí tomu někdo, když od listopadu do března jen sedím a žeru? Jak můžu plavat, jezdit i běhat rychleji? 😀

Jak to tedy vypadá, když bez většího tréninku jsem se včera 28.5.2017 postavil na start závodu Poděbradský triatlon 2017?

Bylo to ráno, kdy jsem se probudil a věděl, že dnes je ten den. Hned od proloupnutí oka, jsem cítil sílu a všechny jsem, hned prudil přehnanou energií. Cestou v autě frčela hlasitá hudba a dobrou náladu podpořilo ,,kapúčo” z benzínky. Po příjezdu do cílového města jsem tam poslal jízdu zákazem, jednosměrkou a na červenou.

Po úspěšném dokončení cesty, jsme to posadili na parkoviště a šli jsme sledovat ty nejmenší triatletíky. Byl zážitek vidět nechápající dětičky, jak jedou bomby! Pak rychlá registrace pod startovním číslem 2 (mám ho stále na noze) a hurá v tom brutálním pařáku, který atakoval 30 stupňů ve stínu, na nějaké to rozhýbáníčko.

Tak jo, je to tady. Křivě nalepené číslo na sedlovce kola, které stejně celou sezónu nepůjde sundat, je ready, gumičky na tretry ukradeny od Jakuba Glinze, zapáchající neoprén v ruce, odporná voda, která v tom bidonu je asi měsíc připravena no a už jen stačí vyzkoušet si úplně nové boty, které jsem ještě neměl na noze a vlastně nevím, jestli se v nich dá běhat. Vše jsem tak nějak pobral a no jasný, nemám pásek na číslo, tak vypláznu 220 Kč a jdu to hodit do depa. Klasicky vše padá z ruky a jsem rád, že to nějak naházím na štangl číslo 2. Vše upravím, nafotím a jdu ,,sežrat” poslední housku. Rozpravu klasicky neslyším, takže natahuji latexový obleček a jdu se rozplavat. Když se blížím k vodě, rozhodčí řve: ,,Všichni z vody. Paráda, kdo by se rozplavával, ještě bych se unavil.”, pomyslím si a jdu se po krátkém ochlazení postavit na burcující startovní čáru, kde by se nervozita dala krájet.

Bum! A letíme, zaspal jsem na startu, dostal jsem jeden loket, druhej loket a hned u první bojky si připadám jak na fetish party, kde se všichni v černých oblečcích dotýkají těch druhých na místech a silou, jak si to fakt nepřejete! Druhá bojka byla stejně zábavná a do té třetí jsem si jen foukal rány a snažil se chytnout alespoň nějako nohy. V čase něco přes 10 min vylezu z vody a snažím se najít šňůrku na rozepnutí neoprenu (měří asi kilometr, ale nikdy ji nemohu nahmatat). A jedem jedna ruka zaseklá, druhá zaseklá, noha nejde a ta druhá jde tak dobře, že jsem málem sundal závodníky kolem. 😀

Čapnu helmu, číslo natáhnu, kolo je tak vysoké, že nejde vytáhnout a tak s ním vergluju a hurá po asi půl hodině běžím směr exit. Naskočím a vidím Frantu Schovala, jak elegantně strčí nohy do treter. Jdu na to taky. Ehm. Proč to nejde? Jasný, já si je nerozepnul. 😀 Mezi tím Franta zařadil a odletěl někam do neznáma. Málem sundám ceduli, pangejt tak tak minu a latím po ,,rozjebané” cestě směr Nymburk. Zalehnutý na kole, málem nezaregistruji balík závodníků, který kolem mého modrého hřebce proletí. ,,Nasraný” ignoruji tepovku střílící přes 160 a rozjedu to za nima, kdy je elegantním způsobem přejedu. V tom slyším zvuk pomalu jedoucí motorky a s úsměvem vidím, jak je modrou kartou roztrhává a já si vesele jedu dál za Fandou. Při neustálem předjíždění se s ním, dojedeme spokojeni v průměrné ryhlosti 39.6 km/h do depa, které se neočekávaně povede. Jasný, jen brýle, které jsem nechal v botě, jsem málem hledal na druhé straně písáku, ale po asi 26 sec. jsem již pryč a těším se na běžeckou část.

Nandám černé brýle (připadám si hned drsněji) a při první zatáčce z depa si málem ustelu, když jsem chtěl přidat a najednou jsem dostal křeč. Ustál jsem to a tak nasazuji tempo 3:33 (výsledný průměr 3:37) a chytám první kelímky na občerstvovačce. Beru tři, první vyleju, že z něj neucítím ani kapku, druhý vyleju téměř mimo hlavu a z toho posledního udělám jeden lok. Rozběhnuté tempo a Fanda na dohled, který to držel rozhodně pod 3:30, je celkem uspokojující a tak si to hopsám směr k první obrátce. Po obrátce si napočítám, že běžím jako raketa na super místě a najednou koho to nevidím? Ondra Teplý! ,,Tak to teda ne. Toho týpka sežeru.” Běžím do druhého kola a jsem u něj blíž a blíž. Přijde občerstvovačka, kde poberu vše co najdu, vyleju to na sebe v očekávání krásného proběhnutí rozpálenou krajinou. Když už se od huby začíná prášit (asi po 100 m od občerstvovačky) a betonová cesta je již tekutá, dobíhám Ondru a ukazuji mu jméno na svém dresu, které mám na zádech. Elegantně zapocený, si tak propolouvám tím vedrem, až se dostanu na obrátku a jen marně vyhlížím, kdy protnu pásku a budu si moci dát vodu a celkem hnusný salát :-D. To jsem ale ještě nečekal, že cestou potkám několik dalších borců z TTT, jako je Lukáš nebo Filip a již zmíněný Kuba. S téměř rozteklou podrážkou na botách, jsem dokončil za krásnou hodinku a 21 minut.

 

No a teď už popíjím 2 hodinky kapúčo ve Starbucksu a těším se, jak v pátek vyjedeme do Šamorína, kde se těším na pořádný The Championship 2017!

TTT v Poděbradech?

Srdcaři z TTT měli zastoupení celkem čtyř kousků. Konkrétně já, Jiří Souček, dále Lukáš Pazdera, Jakub Glinz a Filip Peřinka. Všichni jsme dokončili a to myslím, že v luxusních časech. Já 1:21:23 (13/4), Lukáš 1:24:25 (27/12), Filip 1:27:19 (42/10) a Jakub 1:30:52 (68/14).